Designéři

Angelo Mangiarotti

Angelo Mangiarotti

Angelo Mangiarotti se narodil v roce 1921 v Miláně, v roce 1948 promoval na milánské Polytechnice. V letech 1953-1954 profesně působil ve Spojených Státech, mimo jiné se zúčastnil soutěže na "loop" v Chicagu. V době tohoto svého zahraničního pobytu se seznámil s osobnostmi jako byl Frank Llody Wright, Walter Gropius, Mies Van der Rohe a Konrad Wachsmann.

V roce 1955, po svém návratu ze Spojených Států si v Miláně otevřel s Brunem Morassuttim ateliér - pracovali spolu do roku 1960.

V roce 1989 založil ateliér Mangiarotti & Associates Office se sídlem v Tokiu.

V letech 1986 - 1992 působí jako umělecký ředitel firmy Colle cristalleria.

Mangiarotti se vedle profesionální činnosti, jejíž výsledky jsou uveřejňovány v odborných publikacích a časopisech, intenzivně věnuje výuce a přednáškám na italských a zahraničních univerzitách. V projekčních pracích Mangiarottiho , jejichž teoretické základy byly shrnuty v knize vydané v roce 1987 pod názvem "Ve jménu architektury" je vždy patrná snaha o zdůraznění skutečných hodnot jednotlivých návrhů.

Výrazové prostředky architektury se tak stávají vyjádřením vlastností materiálů a technik provedení, jejichž prostřednictvím hledá nový vztah člověka k okolnímu prostředí. V tomto smyslu je třeba chápat například projekt průmyslové budovy v Alzate Brianza (1962), kancelářských budov a zázemí v Majano del Friuli (1978), nádraží v Certose a Rogoredo v Miláně (1982-1988), projekt Passante Ferroviario (Cestující na železnici) v Benátkách (1983-1996), sídlo společnosti Internazionale Marmi e macchine v Carraře (1992-1993), průmyslovou budovu v Giussanu (1993)

Analogicky k jeho architektuře vznikají návrhy drobných předmětů, které dokazují, jak podstata materiálů ovlivňuje zároveň formu a stavební proces. Uveďme třeba soubor sektorového nábytku "Multiuse" (1955,1964,1977), vázy z litého a obráběného bronzu (1962), nábytkovou stěnu "Cub" (1967), skleněné závěsné háčky pro osvětlení "V + Vů" (1967), kancelářskou židli z pěnového polystyrénu s potahem (1979), sklenici "Ice stopper" (1986), karafu "Anatis" (1986), sadu křišťálových váz "Čtyři roční období" (1989), příbory z nerez oceli (1989) a stolní doplňky z téhož materiálu (1989) a keramiky (1990), stůl "Moreů" (1990), sklenici "Ebbro" (1990), kávovar a varnou konvici z nerez oceli (1991), okenní a dveřní kliky (1992).

Při své činnosti designéra se Mangiarotti věnuje také výzkumu v oblasti plastů. Sem patří jeho studie váz a stolů, zhotovených z kamene v sedmdesátých letech a ještě příznačnější návrhy na předměty z alabastru (1981, 1982) a alabastrové sochy "Saggi" (1986). Ty jsou výchozím bodem pro experimenty z poslední doby v oblasti řezání materiálů z kamene číslicově řízenými stroji ("Cono-cielo", 1989, "Catenaria" 1993) a v oblasti pochromovaných plastik vyzkoušených na sochách a dřevěných panelech s barevnými vrstvami. (1988-1993) Za své projekty získal mnohá ocenění v oboru design a stavby. V roce 1956 to byla cena Premio Domus Formica, v roce 1962 Premio In/Arch Lombardie, roku 1963 Premio Nazionale del Golfo di La Spezia za průmyslový design, v roce 1972 cena Premio AIP (Associazione Italiana Prefabbricatori - italská asociace výrobců prefabrikátů) za průmyslové stavby. V roce 1979 to byla cena Prix Européen de la Construction Métallique, v roce 1986 medaile a čestný diplom na III Světovém bienále architektury v Sofii, v roce 1989 první cena v soutěži "Concorso Targa Alcan" za použití hliníku v architektuře (1989), zvláštní uznání v Premio Nazionale IN/ARCH 1989 za průmyslově vyráběný stavební prvek, v roce 1991 Premio Design Plus za kolekci "Ergonomica" za stůl. Konečně v roce 1994 získal ocenění na "Marble Architectural Awards 1994" za projekční činnost

V oblasti práce s kamenem a Zlatý kompas za celoživotní dílo. V roce 1998 získává čestný doktorát na fakultě architektury na Technischen Universitat v Mnichově. V témže roce získal Zlatou medaili v kategorii architektury na Accademia della Torre v Carraře. V roce 1999 rada města Carrara zorganizovala výstavu "DNA sochy - Angelo Mangiarotti" v zádušním kostele Chiesa del Suffragio na ulici via del Plebiscito v Carraře.

V roce 2000 vytvořil novou sérii a přepracoval starou sadu doplňků do interiéru pro firmu Cappellini. V roce 2001 společnost Fondazione Cini uspořádala výstavu soch z nerezové oceli na ostrově San Giorgio Maggiore v Benátkách.

V lednu 2002 se koná na milánském Trienále výstava soch a designu architektury.

V září 2002 firma Agape organizuje ve svém show roomu v Mantově výstavu soch.

V říjnu 2002 získává čestný doktorát za průmyslový design na fakultě architektury milánské polytechniky.

V roce 2003 rada města Carrara ho pověřuje studiem a projektem na "Zhodnocení historického centra Carrary a vybavení městským mobiliářem".

V roce 2004 se v Tokiu v galerii MA koná monotematická výstava děl Angela Mangiarottiho.

Pro FontanaArte navrhl lampu Plastica
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.
Další informace